Connect with us
Reklama

magazín

O jeřábu, který chtěl mít děti s ošetřovatelkou

Published

on

Když ji miluješ, není co řešit, říká se, a myslí se tím – jdi do toho. Ale jeřáb ze zoo na Hluboké si to bohužel dovolit nemohl. Jak nakonec dopadlo namlouvání zamilovaného ptáka, který nestál o jinou než o sličnou ošetřovatelku?

Jeřáb popelavý je krásný pták a samci jsou obvykle podstatně větší než samičky. Jinak jsou na první pohled úplně stejní. Na Hluboké žili v zoo dva jedinci. A přesně, jeden byl velký a druhý menší. Přešlo pár let, ale jeřábi se ne a ne rozmnožit. Ošetřovatelé dali provést testy DNA a přišlo se na to, proč ti ptáci nevyvedli mladé. Obě to byly samičky. Takže se sháněl jeden samec. Ten nakonec přiletěl ze zoo v Tallinu. Ne sám, ale v letadle. Sám by asi netrefil. Přicestoval výměnou za jednu ze samiček.

Byl moc pěkný a vypadal, že je silný a zdatný. Jenom trochu kulhal. Pročež se mu začalo říkat Joffrey de Peyrac.

Na jaře jeřábi tokají. Při té příležitosti okolo sebe krásně tančí. A také hlasitě tak jako troubí. Skáčou do výšky, ze země sbírají, co jim padne pod zobák, a vyhazují to vysoko nad sebe. Drny trávy, dřívka, kamínky… Peyrac netokal. Všem to bylo divné. Zvláště proto, že samice okolo něj poskakovala, jak mohla, a zoufale marně se ho pokoušela svést.

A on ne a ne a ne!

Pak dostali jeřábi krásnou slečnu ošetřovatelku. A stalo se to, co se nemělo stát. Peyrac chodil kolem ošetřovatelky sem a tam a pokukoval po ní. Nakláněl hlavu. Načež kolem ní začal tančit. Jak k němu přišla do výběhu, už se neovládal a vnucoval se jí svým baletním uměním. Zamiloval se do ní a toužil získat její přízeň. Nedala si říct a jeřáb ji prostě nesbalil. Bylo jí to dokonce nepříjemné, to jeho tokání a troubení… Už proto, že se stávala terčem občasných nemístných vtípků kolegů.

Jeřáb pochopil, že s ošetřovatelkou nic nebude a začal své tance předvádět dalším lidem v zoo. Ošetřovatelům i návštěvníkům. Mužům i ženám. Jenom jeřábici ne. A nutno dodat, že při svých číslech hodně hlasitě troubil. Několik let se to neměnilo a jeřábice se už musela domnívat, že zůstane starou pannou. V Tallinu potvrdili ošetřovatelům z Hluboké, že jejich domněnka a podezření jsou správná. Pták byl totiž odchován lidmi. Ošetřovatelkou. A Peyrac ji tedy považoval za svou matku, protože ho krmila a pečovala o něj. A budoucí partnerka má přece vypadat jako maminka. To se stává i v lidském světě, že někteří muži podlehnou takové myšlence. Ale co teď s tím?

Jak se říká: čas všechno vyléčí. Jeřáb pomalu zvolňoval a už před lidmi netokal zdaleka tak nadšeně jako první roky. Pět let to trvalo. Jeřábici došla trpělivost a v pevném rozhodnutí mít rodinu si sama postavila hnízdo. A do něj nečekaně snesla vejce… Jak se to stalo, že to vejce vzniklo? Nikdo nic neviděl. Sedla si na vejce s tím, že ho vysedí. Kulhavec chodil okolo ní a zkoumavě ji pozoroval. Tvářil se, jako že on nic, on muzikant… A proto sám na vejce neusedl.

Autor: JAN ŽÁČEK,

.. a jak to dopadlo se dočtete na prozeny,cz 

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

magazín

Vaječný filtr zachycuje mikroplasty

Published

on

Vědci z Princetonu použili vaječné bílky k vytvoření aerogelu, který účinně a levně zachycuje sůl a mikroplasty z vody. Podle vědců lze aerogel vyrábět levně a používat ho ve velkém množství a s nízkými náklady.

Prof. Craig Arnold z Princetonské univerzity pracuje na nových materiálech, včetně aerogelů. Jak sám říká, jednoho dne dostal neobvyklý nápad. „Seděl jsem a zíral na chleba v sendviči. A říkal jsem si – to je přesně ta struktura, kterou potřebujeme“. Jeho tým tedy začal pracovat na různých receptech na chléb s přídavkem dřevěného uhlí ve snaze vytvořit nový typ materiálu. Po odstranění následných ingrediencí ze směsi a při hledání nejlepšího řešení vyhrál bílek. Začali jsme se složitějšími systémy a odečítanými prvky – zjednodušovali a zjednodušovali, až jsme se dostali k jádru. Bylo to o proteinech přítomných ve vaječných bílcích, které nám umožnily získat strukturu, kterou jsme hledali – popisuje Prof. Arnold.

Filtr zachycuje sůl a mikroplasty

Jak vědci vysvětlují, bílkoviny ve vejcích jsou komplikovanou směsí složenou převážně z proteinů. Ukázalo se, že pokud se lyofilizují a následně zahřejí na 900 stupňů C bez přístupu kyslíku, vytvoří síť uhlíkových vláken a grafenových plátů. Mohou pak fungovat jako vynikající filtr, který zachytí mikroplasty a sůl z mořské vody s účinností až 98 %.

Podle výzkumníků lze popsaný materiál vyrobit levně a použít jej ve velkém množství a s nízkými náklady. „Nejlevnějším materiálem pro filtraci vody je aktivní uhlí. Porovnali jsme naše výsledky s parametry aktivního uhlí a naše metoda je mnohem lepší“ – zdůrazňuje Dr. Sehmus Ozden. Ve srovnání s reverzní osmózou, která vyžaduje vysokou spotřebu energie a vody, potřebuje náš filtrační proces pouze gravitaci a neplýtvá vůbec žádnou vodou, dodává.

Nyní vědci hodlají zdokonalit způsob výroby tak, aby bylo možné vynález použít při filtraci vody ve velkém měřítku. Zároveň testují další využití konstrukce získané z vajec – při skladování energie i jako materiál pro tepelnou izolaci.

(farmer.pl)

Continue Reading

magazín

Najmenšia sliepka na svete nie je sliepkou, jej chov zažíva boom

Published

on

Rutínová sliepka zažíva v Číne boom. „Najmenšia sliepka sveta“, ako ju prezývajú, sa stáva čoraz obľúbenejším domácim miláčikom. Technicky vzaté, rutínová sliepka vlastne nie je sliepkou. Ide o kríženca medzi prepelicou a jarabicou, prezývka „najmenšia sliepka sveta“ sa však rýchlo ujala. Koniec koncov, je celkom priliehavá, veď tento vták je veľký asi ako zovretá päsť a váži len 50 gramov. Vďaka kompaktným rozmerom sa dá chovať aj v menšej domácnosti, čo Číňania vo veľkom využívajú a tvoria pre svoje zvieratká čo najdokonalejšie príbytky.

Meno vtáka je odvodené od rutínu, teda vitamínu P. Ide o flavonoid, ktorý sa prirodzene vyskytuje v citrusovom ovocí a niekoľkých ďalších druhoch rastlín, ale aj vo vajíčkach týchto „sliepok“. Mimochodom, rutínová sliepka je veľmi dobrou nosnicou, čo jej len pridáva na popularite. Nevýhodou je, že jej vajcia sú ešte menšie než prepeličie a priemerom pripomínajú desaťcentovú mincu. Ročne ich nakladie asi 300.

Zaujímavé je, že na rozdiel od bežných sliepok, ktoré si na dvore nevyžadujú extra veľkú starostlivosť, sú rutínové sliepky náročnejšie než psy či mačky. Vyžadujú teplotu v rozmedzí od 20 do 30 stupňov Celzia, nedospelé jedince však prosperujú len pri teplote 35 až 38 stupňov Celzia. Problémom je aj zápach, tieto vtáky potrebujú kvalitnú podstielku tvorenú ryžovými šupkami, pilinami, sójovou múkou a čajovými stonkami. Podstielku treba doplniť kvasinkami, ktoré odštartujú proces kvasenia a rozkladajú vtáčí trus.

Chov rutínových sliepok je v Číne naozaj populárny a mnohí ľudia sa stali na sociálnych sieťach známymi len vďaka ich chovu. Ide najmä o tých, ktorí vtákom postavili skutočne dômyselné a luxusné príbytky. Zaujímavosťou je, že zvieratá sa dajú kúpiť cez internet a človeku ich doručí kuriér.
Mimochodom, titul naozaj najmenšej sliepky patrí plemenu „serama“.

(magazin.pluska.sk)

Continue Reading

magazín

Vajce Potemkin, bufetová klasika

Published

on

O jedlách, ktoré majú v názve krajinu, v ktorej o nich jakživ nepočuli, sme už písali mnohokrát. Všetko, čo nám príde lahodné či trošku luxusnejšie, nazývame radi „parížske“ či „viedenské“. Prečo sa však obložené vajce zaliate majonézou volá ruské?

Ruské vajce vzniklo v bývalom Československu. O tejto bufetovej klasike, ktorá sa podáva buď naskladaná v miske či na tanieri alebo zaliata v priesvitnom aspiku, existujú dve legendy. Jedna z nich sa snaží nájsť skutočný pôvod vzniku tohto jedla a odkazuje na prvé moderné kuchárky zo začiatku dvadsiateho storočia. Vznik ruského vajca datujú teda ešte k prvorepublikovému Československu.

Secesiou obklopené gazdinky vraj boli úplne uhranuté opulentným luxusom klenotníckych zázrakov z Petrohradu – Fabergého vajcami. Tento prepiaty luxus sa potom snažili sprítomniť na svojich studených misách ponúkaných návštevám pri poobedňajšom posedení pri káve či na rodinných oslavách. S ruským vajcom, ako ho poznáme z bufetu dnes, však mali spoločné len to, že obsahovali vajíčko, okolo ktorého sa všetko točilo. Žiaden zemiakový šalát, pásiky zaváranej papriky na kyslo či aspik. Kdeže. Vyzerali ako skutočné Fabergého vajcia a boli rovnako ako ony cifrované len tými najluxusnejšími matériami. Či už to boli sleďové očká, drahý kaviár, kapary alebo údený losos. Všetko sa to naservírovalo do opulentných ornamentov, ktoré vyrážali dych.

Druhá legenda o ruskom vajci je omnoho prozaickejšia a zrejme aj pravdivejšia. Ruské vajce, ako ho poznáme, vzniklo v päťdesiatych rokoch dvadsiateho storočia v známej ľudovej jedálni Automat Koruna na Václavskom námestí. Chodili sa sem stravovať robotníci, ale aj ministri komunistickej vlády.

Jozef Koleják, tyzden.sk

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Facebook

Aktuality